Čáslav – Při příležitosti 80. výročí okupace Československa a odchodu jedenácti zpravodajců, v čele s čáslavským rodákem brigádním generálem Františkem Moravcem do Velké Británie, se v Čáslavi konalo celodenní odborné kolokvium. Moravec uletěl nacistům těsně před nadcházející německou okupací i se seznamem agentů v Německu a dalšími tajnými dokumenty. Ty později využil při plánování akce Antropoid, na jejímž konci byl zlikvidovaný říšský protektor obergruppenführer SS Reinhard Heydrich, zvaný „Pražský řezník“.

Akci celostátního významu nazvanou „František Moravec a československé vojenské zpravodajství před rokem 1948“ zorganizovalo město Čáslav, Vojenské zpravodajství ministerstva obrany ČR, Muzejní a vlastivědný spolek „Včela Čáslavská“, Městské muzeum a knihovna Čáslav, Dusíkovo divadlo a spolek Třiatřicet. Čestné občanství in memoriam pro generála Moravce převzala jeho vnučka Anita Moravec Gard, žijící ve Spojených státech. Podle starosty města Vlastislava Málka, který převzal spolu s ředitelem Vojenského zpravodajství Janem Berounem a velitelem 601. skupiny Speciálních sil Armády ČR Davidem Frantou záštitu nad celou akcí, je jeho udělení oceněním životního příběhu, hrdinství a občanských postojů čáslavského rodáka.

Paní Anita Moravec Gard česky již nemluví, přesto brilantní češtinou poděkovala: „Dobrý den, dámy a pánové! Když jsem se poprvé dozvěděla o tomto setkání, první má myšlenka byla – samozřejmě, že musím přijet! Má druhá myšlenka však byla – ach ne, snad po mě nebude nikdo chtít proslov. Samotný projev problémem není, nicméně psaní proslovů mi způsobuje stres. Snažím se tolik o to, aby každý proslov byl perfektní, že mi občas trvá napsat jednu větu v proslovu třeba i hodinu. Pak jsem si vlastně uvědomila, že žádný proslov psát nemusím. Perfektní proslov totiž už existuje a byl napsán v roce 1966, kdy se sourozenci mého dědečka sešli po jeho smrti, aby uctili jeho památku. Ráda bych požádala mou sestřenku Martu Šenkapounovou, jejíž dědeček zmíněný proslov v roce 1966 napsal, aby vám ho nyní přečetla.“ Účastníci kolokvia ocenili nejen češtinu paní Anity Moravec, ale také uvedený proslov z roku 1966, kterému ani tolik roků neubralo na aktuálnosti.

František Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi a zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu. Válku započal v březnu 1915 nástupem u 12. zeměbraneckého pluku v Čáslavi jako jednoroční dobrovolník. V lednu 1916 podporučík Moravec přeběhl do ruského zajetí a byl odvezen do Carycinu, což je dnešní Volgograd, kde se přihlásil do spojeneckého vojska. Poté bojoval na řecké, srbské, francouzské a italské frontě. Do vlasti se vrátil v březnu 1919.

V meziválečném období absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze, poté byl přemístěn k vojenskému zpravodajství. Před hitlerovskou okupací Československa unikl se skupinou důstojníků do Velké Británie. V Británii se okamžitě s Edvardem Benešem a dalšími vlastenci zapojil do zahraničního odboje. Po nástupu komunistů byl degradován na vojína, byl podle nich příliš spjat se západními službami. Aby si zachránil holý život, uprchl za dramatických okolností do německého exilu. Z Německa aktivně pracoval za obnovení demokracie ve své vlasti. V dalších letech pracoval ve vojenské rozvědce americké armády jako poradce pro Československo. Zemřel v roce 1966 při cestě do Pentagonu. Po roce 1989 prezident Václav Havel vrátil generálu Moravcovi hodnost a udělil mu nejvyšší státní vyznamenání in memoriam. Dnes jeho jméno nese skupina speciálních sil Armády ČR. Vojenské zpravodajství uděluje čestnou medaili s jeho jménem k ocenění svých příslušníků.

František Moravec, jak už to u silných jedinců bývá, měl řadu obdivovatelů, ale také nepřátel. Ale výsledky jeho zpravodajské práce byly jednoznačné. A přestože hitlerovská msta za zabití Heydricha byla strašlivá, dopomohl atentát k obnovení hrdosti Čechů a Slováků a jednoznačně přiřadil Československo na stranu vítězných mocností.

Poděkování patří přednášejícím, kterými byli Karel Straka a Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu v Praze, autor knihy o Moravcovi Jaroslav Skopal, starosta Muzejního a vlastivědného spolku „Včela Čáslavská“ Filip Velímský, Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně, David Novák z čáslavského spolku Třiatřicet, Tomáš Bandžuch z Ministerstva obrany, bývalý zpravodajec Miroslav Polreich a Marek Vašut z Univerzity Palackého v Olomouci. A také Karlu Berglovi, prasynovci generála Josefa Bílého. Právě poprava generála Bílého byla ta příslovečná „poslední kapka“, která přiměla Moravce k naplánování atentátu na Heydricha.

Poděkování za zorganizování kolokvia patří všem, kteří se podíleli na přípravě a jeho zdárném průběhu. Zvláštní poděkování patří vnučce generála Moravce Anitě Moravec Gard a praneteři Martě Šenkapounové. Všichni výše jmenovaní se zasloužili nejen o důstojné uctění památky čáslavského rodáka Františka Moravce, ale také připomněli smutné osmdesáté výročí německé okupace Čech, Moravy a Slezska a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.

Vladimír Havlíček

Čáslav – „Čáslavští Dusíkové, aneb aktualizované dějiny významné čáslavské rodiny“ byl název přednášky Petry Bělohlávkové na Nové scéně Dusíkova divadla. Akce proběhla pod taktovkou Muzejního a vlastivědného spolku „Včely Čáslavské“.

Slavná rodina Dusíků je dnes pozapomenuta a právě to se snaží dlouhodobě napravit PhDr. Petra Bělohlávková, Ph.D. z katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty University Karlovy. Přednáška byla doplněna hudebními ukázkami, které paní doktorka bravurně zahrála na piano. Mnozí posluchači dokonce poprvé slyšeli čáslavskou hymnu. Doslova „pohlazením po duši“ byly Dusíkovy skladby v podání malých nadaných žáčků Marka Vocla a sourozenců Miroslava a Františka Malinových.

Posluchače zaujaly dokumenty, které zapůjčili PhDr. Jana Vaněčková ze Státního okresního archivu Kutná Hora a Dusíkův ústav při Městském muzeu Čáslav. Byly to nejrůznější dokumenty ze života Jana Ladislava Dusíka, ale také poklady nevyčíslitelné hodnoty, jako Dusíkovo vysvědčení či Čáslavský rorátník z roku 1614. Rorátník je sbírka rorátů, tedy písní zpívaných při mariánských mších v adventním období. Tato obrovská kniha ležela na kůru kostela a popěvky z ní zpívalo až deset lidí najednou. Neméně cenná je varhanická rorátní kniha z roku 1811 napsaná J. L. Dusíkem. Však se také Petra Bělohlávková přiznala: „Když sáhnu na tyto dokumenty, přepadne mě zvláštní a nádherný pocit. Uvědomím si, že před dvěma sty roky je měl v ruce hudební génius Jan Ladislav Dusík.“

Doktorka Bělohlávková seznámila posluchače v téměř zaplněném sále s historií rodiny Dusíků a především s novými poznatky, které získala při svém bádání. Nejvíce času věnovala čáslavskému rodákovi Janu Ladislavu Dusíkovi, který patřil k nejvýznamnějším českým skladatelům a klavíristům působícím na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Však má také na svém rodném domě číslo popisné 171 na Žižkově náměstí umístěnou pamětní desku. A jmenuje se po něm čáslavské Dusíkovo divadlo a Základní umělecká škola Jana Ladislava Dusíka.

Dále přednášela o blízkých příbuzných J. L. Dusíka. Otcem byl skladatel, učitel hudby a varhaník Jan Josef Dusík, matkou Veronika Dusíková, rozená Štěbetová, výborná harfenistka a zpěvačka. Ze sourozenců vynikli jako hudebníci František Josef Dusík, kapelník a skladatel působící v zahraničí a Kateřina Veronika Dusíková, všestranná hudebnice.

Téma Dusíkové je nevyčerpatelné a je stále co objevovat. Však také doktorka Bělohlávková musela slíbit, že bude čáslavské publikum seznamovat s novými objevy v této oblasti. A radostnou zprávu sdělila na závěr. Během několika měsíců bude vydána kolektivní monografie, kde budou shrnuty veškeré novinky dosavadního bádání o rodině Dusíků.

Vladimír Havlíček

Lochy/Čáslav – Žáci čáslavské Základní umělecké školy Jana Ladislava Dusíka, pod vedením svých učitelek, zahráli v kostelíku sv. Bonifáce v Lochách. Tradiční adventní koncert uspořádal pro členy spolku a širokou veřejnost Muzejní a vlastivědný spolek „Včela Čáslavská“.

Akci zahájil starosta spolku doktor Filip Velímský. Přivítal posluchače a poděkoval zástupcům Římskokatolické farnosti v Kutné Hoře, kteří každoročně umožňují zapůjčením kostelíku zdárný průběh koncertu. Na „revanš“ je kostelík sv. Bonifáce z drobných darů koncertu opravován. Dárci tak v minulých letech přispěli například na opravu střechy a stropu, který hrozil spadnutím. Také výtěžek z letošního koncertu bude věnován na jeho opravu. Filip Velímský také předal pozdrav čestného předsedy spolku profesora Petra Charváta a popřál mu brzké uzdravení.

Sváteční slovo pronesl Alexandr Štěpánovský, vedoucí sboru Křesťanské společenství Kutná Hora. Vyzval k zamyšlení, sklidnění a pomoci potřebným. Popřál pokoru, klid v duši a klidný advent.

Doslova „pohlazením po duši“ byl koncert dětí ze Základní umělecké školy Jana Ladislava Dusíka v Čáslavi. A kdo byli ti „malí – velcí“ muzikanti, při jejichž hraní v kostele sv. Bonifáce nikdo „ani nedýchal“? Na trubku zahráli Vratislav Bohuněk, Veronika Hájková, Lenka Heřmánková a Jakub Petřík. Na klavír Natálie Veselá a David Horálek. Na housle Adéla Závůrková a na altovou flétnu Šárka Juklová. Děti zahrály pod vedením pedagogů Kateřiny Táborské, Ivy Jeriové a Andrey Šubínové.

Všem, kteří se zasloužili o zorganizování a úspěšný průběh adventního koncertu v kostelíku sv. Bonifáce v Lochách patří poděkování. Odměnou jim byla pohoda a pocit pospolitosti, jaký vládne při setkání lidí s dobrým srdcem.

Vladimír Havlíček