Čáslav – Před 44 lety zemřel Silvestr Hippmann, dnes již téměř zapomenutý čáslavský skladatele, publicista a právník.

Skladatel se narodil 23. července 1893 v Čáslavi, v rodině pokladníka vrdovského cukrovaru. Po základní škole nastoupil na čáslavské gymnázium, kde patřil k nejlepším žákům. V roce 1907 se celá rodina přestěhovala do dvojobce Vrdy – Bučice a právě zde ho místní farář Jan Limberský přivedl k hudbě. Další vliv na jeho hudební vývoj měl ředitel čáslavského kůru Josef Malý. Po přestěhování do Prahy se stal žákem Adolfa Mikše, v Praze 16. března 1974 zemřel.

Od dvacátých let minulého století doprovázel na klavír Emu Destinovou, psal mnoho hudebních textů, fejetonů a hudebních kritik do různých časopisů. V roce 1940 založil v Čáslavi „Čáslavské hudební středy“ a v témže roce zřídil pod patronací starosty Jana Spáčila „Dusíkův ústav pro výzkum a pěstování české hudební kultury v Čáslavi“. Vliv na jeho další tvorbu mělo přátelství s Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Seifertem a Leošem Janáčkem.

Hudební tvorba Hippmanna je rozsáhlá. Komponoval skladby pro klavír, housle, flétnu, violu, violoncello, nechával se ovlivňovat především lidovou tvorbou. Nejvýznamnějším dílem, kterým vyjádřil svůj vztah k rodišti je Čáslavská suita, opus 11 pro dechový kvintet. Cyklus se skládá z těchto částí: Zahradní preludium, V kostelíčku sv. Alžběty, Tatínek zpíval, Pochodem na Kalabousek a Valčík ve Vodrantech.

Hippmann je paradoxně známější v západní Evropě než ve své rodné Čáslavi. Dostat znovu do povědomí tohoto zapomenutého skladatele se s velkým úsilím pokouší čáslavská rodačka Jana Radilová, za což jí patří poděkování. Jana Radilová k tomu dodává: „Velkým potěšením by pro mne bylo, kdyby se tento skladatel a publicista dostal do povědomí publika a jeho díla se opět mohla rozeznít na koncertních pódiích“.

Text Vladimír Havlíček, foto Městské muzeum Čáslav

Čáslav – Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident svobodného Československa, obnovitel československé státnosti po téměř třísetletém období v područí Habsburské monarchie, se narodil před 168 lety, 7. března 1850 v Hodoníně.

O prezidentu „Osvoboditeli“ nebo také „tatíčkovi“, jak ho familiárně nazývali naši prarodiče, toho bylo napsáno a řečeno mnoho. A v souvislosti s kulatým výročím vzniku Československa ještě mnoho řečeno bude a je to dobře. My si ale připomeneme Masarykovu návštěvu  Čáslavi, která upadla v zapomnění, pro dobový tisk to ale byla velká senzace.

Tak tedy, prezident navštívil se synem Janem Čáslav 23. září 1922 a byl přivítán starostou Karlem Cibulkou. Po jeho výzvě vyšel na radniční balkon a promluvil k občanům města. Před tím navštívil rodný dům hrdiny zahraničního odboje Bedřicha Havleny v Nové Lhotě, za doprovodu zástupců Československé obce legionářské. V Čáslavi si prezident prohlédl ostatky Jana Žižky z Trocnova, byl si prohlédnout jeho sochu a poté se vydal do hotelu Grand na malé občerstvení.

Z projevu prezidenta Masaryka citujme alespoň několik vět: „Občané a občanky! Přišel jsem do krásného a památného kraje. Ale kraj není památný jen svou půdou, nýbrž hlavně lidmi. To jste vy, kteří na této půdě pracují, myslí a tvoří. Pokračujte v tradicích svých otců a važte si dobyté svobody. Politická svoboda spočívá na mravních základech. Národ, který není v sobě mravný, pevný, politikou samou nemůže býti spasen. Já věřím v budoucnost vašeho kraje. Jsem šťasten, že jsem mezi vámi a že vám mohu slíbiti, co jste slíbili ústy svých mluvčích mně, že svobodu budeme hájiti a brániti až do smrti.“

Po smrti Tomáše Masaryka v dobovém tisku na jeho návštěvu zavzpomínal čáslavský starosta Karel Cibulka: „Vše probíhalo podle programu, jen s návštěvou městského archivu jsem měl starost. Pan ředitel Dlabáček mi odpustí, když to povím dle pravdy. Báli jsme se, rozpovídá-li se o Žižkových kostech, že ho nebude možno zastaviti a překročíme pak minuty určené k návštěvě. Udělal jsem opatření, aby pana ředitele hlídali, a kdyby se trošku rozběhl, aby ho mírným zataháním za šos upozornili, že je čas přestat. Nebylo toho všeho potřebí. Vidím jako dnes presidenta Masaryka, jak několikráte přešel kolem vitriny s lebkou Jana Žižky. Každou chvíli sundal skřipec, usilovně prohlížel vzácnou památku a vyptával se na to, na ono.“

Prezidenta Masaryka dnes vnímáme jako osobu váženou, ale jakoby z dávných časů, vážnou, historickou,  neživotnou. Opak je ale pravdou. Byl to člověk laskavý, veselý, s velkým smyslem pro humor. Jeho projevy jsou aktuální dodnes. Naši současní politici by se od  Tomáše Garrigua Masaryka nejen mohli, ale hlavně měli učit!

Vladimír Havlíček