Víte, že autor plánu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený československými výsadkáři, pochází z Čáslavi? Je to tak. Jmenoval se František Moravec a na konci jeho plánu byl zlikvidovaný obergruppenführer SS Heydrich, třetí nejvýznamnější muž Třetí říše, zvaný „Pražský řezník“.

František Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi a zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu. Pocházel z dvanácti dětí, dva sourozenci ale zemřeli v nízkém věku. Rodina byla velice chudá. Hodně četl a výborně se učil. Maturoval roku 1913 na osmitřídním gymnáziu v Čáslavi. Po maturitě začal studovat filosofii na Univerzitě Karlově v Praze. Válku započal v březnu 1915 nástupem u 12. zeměbraneckého pluku v Čáslavi jako jednoroční dobrovolník. V lednu 1916 podporučík Moravec padl do zajetí. V zajetí pobýval v Carycinu, což je dnešní Volgograd, kde se přihlásil do spojeneckého vojska. Poté bojoval na řecké, srbské, francouzské a italské frontě. Do vlasti se vrátil v březnu 1919.

V meziválečném období absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze, poté byl přemístěn k vojenskému zpravodajství. Před hitlerovskou okupací Československa unikl se skupinou důstojníků do Velké Británie. V Británii se okamžitě s Edvardem Benešem a dalšími vlastenci zapojil do zahraničního odboje. Po válce však neměl na růžích ustláno. Byl obviněn, že se nepostaral o likvidaci zpravodajského archivu v březnu 1939, prezident Beneš se ale za svého kolegu z odboje postavil. Po nástupu komunistů byl okamžitě propuštěn z armády a následně odešel do německého exilu. Z Německa aktivně pracoval proti komunistickému zřízení ve své vlasti. Jeho činnost byla pokládána za tak nebezpečnou, že Státní bezpečnost plánovala jeho únos či dokonce vraždu. V dalších letech pracoval generál Moravec ve vojenské rozvědce americké armády jako poradce pro Československo. Zde v roce 1966 při cestě do Pentagonu zemřel. Po roce 1989 byla Moravcova památka očištěna. Prezident Václav Havel vrátil generálu Moravcovi hodnost a udělil mu nejvyšší státní vyznamenání in memoriam. Jeho jméno nese skupina speciálních sil Armády ČR. Vojenské zpravodajství uděluje čestnou medaili s jeho jménem k ocenění svých příslušníků.

Přestože se František Moravec zúčastnil všech tří československých odbojů, je jeho osobnost nedoceněna. Čestnou výjimku ovšem tvoří rodné město Čáslav, které je na svého rodáka hrdá a jeho památka je v Čáslavi připomínána. Důkazem je název nejvýznamnější čáslavské třídy, ulice Generála Františka Moravce. Ta začíná na křižovatce „Ostrý roh“ a končí na náměstí Jana Žižky z Trocnova.

Nutno poznamenat, že do odboje se zapojil také jeho bratr Václav Moravec. Ten byl zatčen za členství v odbojové organizaci Národní obranný svaz (NOS), která vznikla v roce 1940 jako součást vojenské organizace Obrana národa, jíž velel divizní generál Alois Eliáš. Jeho úkolem bylo shromažďování obvazového materiálu a pohonných hmot. Obstarával také léky rodinám vězněných a za tuto činnost byl v dubnu 1942 zatčen. Byl vězněn v německých věznicích v Griebo a Halle. Domů se vrátil až koncem května 1945.

V roce 2012 byly v Čáslavi nalezeny ukryté památky z majetku Františka Moravce, který je zakopal před odchodem do Velké Británie. Generál Moravec nezanechal žádné paměti, napsal však vzpomínkovou knihu „Špión, jemuž nevěřili“. Asi deset let po jeho smrti rukopis zredigovala a vydala jeho dcera. Že kniha způsobila v normalizačním Československu obrovský skandál, není nutno připomínat. V roce 1977 ještě žilo mnoho lidí, kterým informace z knihy způsobily bezesné noci a nejen to.

Co říci o generálu Moravcovi závěrem? Jeho osobnost byla rozporuplná, kontroverzní. Je to důkaz, že ani lidé nejsou černí, nebo bílí, a že ani historii nelze vnímat černobíle. Moravec nebyl oblíben pro některé své vlastnosti. Podle spolupracovníků byl nevypočitatelný, cynický, podřízené dokonce ponižoval, choval se namyšleně. Svým sebevědomím a uštěpačností si nadělal mnoho osobních nepřátel. Však mu to také po válce spočítali. Byl případem nekompromisního kariéristy. Na druhé straně, kdo může říci, že vyslal do vlasti výsadek Anthropoid, aby provedl útok na nejvyššího muže Protektorátu  Reinharda Heydricha? A kdo se může pochlubit, že aktivně bojoval ve všech třech odbojích? Pouze čáslavský rodák František Moravec.

Text Vladimír Havlíček, foto web

Před 75 lety byl gestapem zatčen čáslavský lékárník Václav Moravec. O statečnosti svého dědečka a dalších čáslavských spoluobčanů jsme si popovídali s jeho vnučkou, paní Martou Šenkapounovou.

Václavu Moravcovi se v rodině říkalo „lékárník“. Narodil se 10. září 1899 v Čáslavi. Ve dvacátých letech se oženil s Jindřiškou Hůlovou, dcerou majitele lékárny v Čáslavi. Pracoval totiž v lékárně jejího otce, s Jindřiškou se do sebe zamilovali a v roce 1924 se slavila svatba. Narodily se jim čtyři děti a až do okupace žila rodina poklidně a šťastně.

Zlom nastal v dubnu 1942, těsně před atentátem na Heydricha, kdy byl zatčen za členství v odbojové organizaci Národní obranný svaz (NOS), která vznikla v roce 1940 jako součást vojenské organizace Obrana národa, jíž velel divizní generál Alois Eliáš. V Čáslavi měl NOS 40 členů. 4 z nich byli popraveni, 14 zemřelo v koncentračních nebo trestních táborech a 1 zemřel těsně po návratu. Vedoucím byl major Miloň Micka. Moravec vstoupil do NOS 20. září 1941 na výzvu později popraveného Karla Žitavského. Jeho úkolem bylo shromažďování obvazového materiálu a pohonných hmot. Obstarával také léky rodinám vězněných a za tuto činnost byl v dubnu 1942 zatčen. „Po dědečkově zatčení doma zůstala babička se čtyřmi dětmi (6, 12, 14 a 16 let),“ popisuje těžkou situaci v rodině vnučka Marta Šenkapounová. A dodává: „Gestapo ho odvezlo do Kutné Hory a odtud do Kolína, kde pobyl několik týdnů. Při výsleších mu gestapák vyrazil několik zubů. Kolínské gestapo ho pak předalo do vězení v terezínské Malé pevnosti. Souzen a odsouzen byl v Litoměřicích. Poté byl vězněn v německých věznicích v Griebo a Halle. Domů se vrátil až koncem května 1945.“ Dále se vnučka zamýšlí: „Dědeček po návratu domů vážil pouhých 48 kilogramů, umíte si to představit při jeho výšce 185 centimetrů?“

Paní Marta nám poskytla k zveřejnění seznam členů NOS s komentářem: „Protože dnešní vzpomínka patří nejen mému dědovi, ale všem 40 členům NOS v Čáslavi, poskytuji jejich seznam. Čáslaváci by měli vědět, že mezi jejich předky bylo mnohem více statečných lidí, než se všeobecně soudí.“ A dodává: „Připojuji také úryvek z dědečkova deníku, do kterého si každý den zapisoval poznámky od 6. dubna až do 27. května 1945. Navrch přidávám báseň, kterou poslal babičce několik dnů před soudem a fotografii, kterou mu poslala babička zapečenou do chleba.“

5. 5. 1945 se lékárník Václav dostal na svobodu. Z americké zóny se musel dostat domů přes zónu ruskou, takže do Čáslavi dorazil až koncem května. Zapojil se do lokální politiky a nastoupil zpátky do lékárny. V únoru 1948 byl ale zbaven všech politických funkcí, propuštěn z práce, lékárna mu byla znárodněna. Pracoval jako dělník, živil se například trháním ovoce apod. Po letech byl přijat do „své“ lékárny, kde pracoval až do důchodu jako řadový zaměstnanec. Zemřel roku 1980, manželka Jindřiška o pět let dříve.

Nutno dodat, že Václavův bratr, tedy strýc paní Marty, generál František Moravec, byl autorem plánu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jmenuje se po něm jedna z hlavních čáslavských ulic.

Vzpomínku na Václava Moravce zakončíme smutnou citací z jeho vězeňského deníku: „Smutné výročí, jest to právě 3 léta, co jsem byl zatčen. Přemýšlel jsem, jak to bylo pře třemi léty a co se od té doby změnilo doma i ve světě. Děti mi téměř odrostly a máma musela nést v nejtěžších dobách veškerou starost a péči o ně. Snad budu jí to moci vynahradit. Těším se jako malé dítě až mne propustí.“

Toto je příběh široké rodiny Moravcovy. Vlastenců se silným morálním kreditem, statečných lidí s pevnými ideály. V tomto duchu vychovávají další generace a platí to o všech Čáslavanech a jejich potomcích z odbojové organizace Národní obranný svaz. Vzpomeňme si občas na jejich statečnost a zásadovost, to oni nám vybojovali svobodu.

Děkujeme za přínosný rozhovor a za laskavé zapůjčení rodinných fotografií a textů paní Martě Šenkapounové.

Text: Vladimír Havlíček, foto: archiv Marty Šenkapounové