Psali jsme také, že byl člověkem na jedné straně zásadovým, ale také přísným, nekompromisním, až přehnaně sebevědomým. Ale bez těchto vlastností, které máme potvrzené z několika zdrojů, by jistě nemohl aktivně bojovat ve všech třech odbojích.

A že si ho jeho spolubojovníci vážili, nám potvrdila vnučka jeho bratra, paní Marta Šenkapounová z Čáslavi. Poskytla nám dokumenty, které dosud nebyly zveřejněny. Dokumenty komentuje: „Ne všichni spolupracovníci a podřízení ho viděli tak negativně. Vybrala jsem pár ukázek z přání k 70. narozeninám a kousek z dopisu Václava Modráka.“

Ale dejme slovo paní Šenkapounové, která nám poskytla úryvky dopisů, některé přeložené z angličtiny. A mimochodem, v srpnu přijede do Čáslavi paní Anita Moravec Gard, vnučka generála Františka Moravce.

Z dopisu pana Václava Modráka paní Vlastě Moravcové z 17. prosince 1966: „Mám vzpomínky jen dobré na pana generála, jako mého nejvyššího šéfa. Rád si vždy vzpomenu na jeho návštěvy k nám na radiostanici a pohovory s námi radiotelegrafisty, jak na Rosndale Rd. a v Garden Vilage ve Woldinghamu, tak i v Hockliffu“.

Z přání k 70. narozeninám paní Šenkapounová vybrala a přepsala několik úryvků.

Miloš Knorr: „Hlavní ale je se nebát a umět rozumně riskovat. A to jsme se většinou naučili od vás. Vaše rodina, pane generále, je veliká. Není to jen vaše předobrá a drahá choť, vaše děti a vnoučata. Je to též většina těch, kteří měli příležitost a privilegium se s vámi sejít, být s vámi ve styku a s vámi pracovat. Ovšem, mimochodem, pamatujete si, jak jste toto slovo hrozně neměl rád, jak jste se vždycky čertil, když jsem ho používal? Tedy znova, ovšem, jako každá mimořádná a neortodoxní postava měl jste mnoho odpůrců, ale dnešní řada pozdravů, jimž právě nasloucháte a které přicházejí ze všech koutů světa, jsou příznačná a dokazují, jak si vás všichni vážíme a ctíme“.

Jerry Howard – Havrda: „Abych vám poděkoval za všechny ty odborné teoretické a hlavně praktické znalosti, které jste svým jedinečným a svérázným způsobem dovedl tak účinně a trvale vštěpovat všem, kteří měli čest sloužit pod vaším velením jak během války, v boji proti nacistickým okupantům, tak i po válce, v boji proti stejně krutým komunistickým pustošitelům naší rodné země. Abych vám poděkoval za ty nesmírné životní lekce, které jste nám, svým podřízeným, nenápadně udílel, které přímo nesouvisí s naším řemeslem, ale které dělají muže. Většina lidí, teprve s odstupem doby si uvědomují nesmazatelný vliv, který na ně zanechal styk s velkými lidmi. Já nejsem výjimkou v tomto směru a při zamyšlení se zpět při tomto vašem jubileu, vybavují se nezbytně vzpomínky všeho druhu, vzpomínky hravé i dravé, vzpomínky na vysoce inteligentního vojáka, přísného, ale spravedlivého a prozíravého velitele, jakož i vzpomínky na vtipem sršícího a velmi oblíbeného společníka. Vzpomínky na dny úzkostí, kdy jsme s napětím společně očekávali výsledek té nebo oné akce, jakož i vzpomínky na mnoho veselých a legračních chvil“.

Kurt Taylor – Taube: „Jsem rád, že jsem vás poznal, a šťasten, že jsme měli a máme tak dobrý lidský vztah“.

J. Kovanda: „Vzpomínáme na Bensheim, Auerbachu a jiná jména míst a lidí, s nimiž jsme sdíleli nové zkušenosti, ale hlavně vzpomínáme na vás, který jste byl pilířem a srdcem celé organizace. Toto je jen několik vzpomínek z mnoha. Vaše činnost na věci národa vám nebude zapomenuta. Jistě se najde osobnost silného pera, která zhodnotí práci a projekt, který pouze vy a jen vy jste mohl podniknout“.

Stockmann: „Pokud se celkové vaší práce týká, za války, v Německu, byl to velký výkon a jsem si plně vědom, že mohl být větší nebýt žárlivosti, sobeckosti, zištnosti a řevnivosti lidské. S odstupem času jde to lépe posoudit a napadlo mi, jestli jste přemýšlel o tom, že vy jako mistr slova byste mohl něco zanechat ze svých bohatých zkušeností příštím pokolením“.

J. Veselý: “Ale přes všechno to mučení, vzpomínám na službu pod vašim velením opravdu rád, s úctou a obdivem. Já i Margaret, přejeme vám upřímně k vašim narozeninám hodně zdraví a vše nejlepší. To není vše. Nejsem tu sám. Všichni přítomní i nepřítomní ujišťují, že jsou připraveni nastoupit do zbraně ihned na váš povel. A přejí vám, pane generále, ještě jednou i se mnou hodně zdraví, pohody a mnoho dalších let v zahraničí“.

Herbert Naylor – Němec: „No, pane generále, byly to krásné časy, v tom Bensteinu, co? Byly to krásné časy, hlavně protože jsme tam byli všichni pohromadě a že jste nám velel vy. Dnes na to můžu jenom vzpomínat.“

Jaroslav Kašpar Pátý: „Všichni, kdo vás znají, vědí, že jste něco vykonal. A i když třeba vás každý nemiloval, měl k vám hluboký respekt, právě proto co jste vykonal. Jsem přesvědčen, že také historie a československý národ ocení dílo vámi vykonané, když ne dnes nebo zítra, tedy později, až se opět vrátí doba objektivního hodnocení a skutečných hodnot“.

Dr. Bohuslav Horák: „Hm, rozkaz. Víte, na mě působila spíše jeho civilnost. Já vlastně nemám nikdy pocit, že mluvím s autoritou založenou na hodnosti. Je to přesvědčivost jeho argumentů a jeho pojetí. A pak ten smích“. Ale nejraději vzpomínám právě na ten jeho srdečný úsměv přátelský. Ono to souvisí s jinou jeho vlastností, na kterou nesmíme zapomenout. Generál má totiž jeden neobyčejný dar. Dar inspirace. Možná tím, že jsem se s ním po řadu let setkával jen občas, jsem si to uvědomoval mnohem jasněji. Já jsem se na ty schůzky velmi těšil. Je jasné, že jsem z nich mnohé získal. Ale daleko důležitější bylo, že jsem chápal způsob jeho myšlení, přípravu, a jak na to jít. A i když jeho poznámky byly někdy jen náznakové, uvědomoval jsem si, že jsem na téže linii. Mně se vedle něho dobře myslelo. A přicházely nápady, které, řekl bych, vycházely přímo z té příznivé inspirující atmosféry. A v takových situacích, k nimž patří ten úsměv, si člověk zpravidla uvědomuje, že tou jeho tváří je ještě také jiný generál Moravec. Sice těžce přístupný, ale neobyčejně lidský“.

Text Vladimír Havlíček, foto Anita Moravec Gard