Archiv pro měsíc: Červen 2015

JUDr. Ladislav Quis, čáslavský rodák

1. září 2013 uplynulo 100 roků od úmrtí čáslavského rodáka JUDr. Ladislava Quise, spisovatele, básníka, prozaika, překladatele, novináře, literárního kritika, právníka, ale především českého vlastence.

Narodil se 5. února 1846 v Čáslavi, zemřel 1. září 1913 v Horních Černošicích, pohřben je na Olšanech. Pocházel z rodiny čáslavského městského lékaře. Ten však záhy zemřel a ovdovělá matka se v roce 1857 přestěhovala na radu příbuzných do Prahy. Zde studoval nejprve akademické gymnázium a od roku 1863 gymnázium v Táboře. Po maturitě Quis pokračoval studiem práv v Praze a celé studium zakončil roku 1874 doktorátem. V roce 1872 nastoupil jako redaktor do Slovanu za nemocného Karla Sabinu, zde psal především literární články a fejetony. Brzy odešel do Národních listů. Jelikož se u Quise projevila oční choroba, byl nucen zanechat novinářské práce. Od roku 1881 byl advokátem v Čáslavi a od roku 1884 v Přelouči, kde se zasloužil o realizaci stavby místního evangelického novorenesančního chrámu s elegantní věží a vedle stojící fary. Již jako nadaný a aktivní žák Václava Křížka založil v táborském gymnáziu literární spolek Slavoj a vydával časopis Lužnice. Své první básně i povídky uveřejňoval v místním časopisu Tábor. Quis přispíval do mnoha novin a časopisů, např. Kwěty, Tábor, Lumír, Svoboda, Paleček, Humoristické listy. Podílel se na almanachu Ruch, Máj Umělecké Besedy a Almanachu českého studentstva. Psal prózu a básně, překládal. Vydal básnické spisy a plnou korespondenci K. H. Borovského. Pro knihovnu Ottovu opatřil vydání Čelakovského Ohlasů a Erbenovy Kytice. V oblasti poezie vytvořil: Z Ruchu – básnická sbírka, Hloupý Honza – veršovaný cyklus českých pohádek, Ballady, Třešně – veršovaná povídka, Písničky, Posvícenská mše a Epigramy. Z prózy připomeňme především: Kniha vzpomínek a Vzpomínky ze staré Prahy. Quis také překládal, například J. W. Goetha, F. Schillera, A. V. Kolcova a další.

Navzdory šíři zájmů a významu svého díla je Quis v dnešní době postavou téměř neznámou. Čáslaváci však na svého rodáka nezapomněli a pojmenovali po něm Quisovu ulici, jednu z nejstarších uliček v historickém centru Čáslavi. A je více než symbolické, že právě při tomto výročí byla ulička vydlážděna starými žulovými kostkami, takže připomíná dobu, kdy po ní chodil český vlastenec a čáslavský rodák Dr. Ladislav Quis. A na závěr citát L. Quise, který svědčí nejen o jeho smyslu pro humor, ale je i důkazem, že v oblasti práva se toho mnoho nezměnilo: „Naše zákony jsou jako velký les, mnohému se v nich už cesta spletla a čím hlouběji jsi do nich vlez, tím v nich méně rozhledu a světla“.

Vladimír Havlíček

Silvestr Hippmann, čáslavský rodák

3. července 2013 uplynulo 120 let od narození dnes již téměř zapomenutého skladatele, publicisty a právníka Silvestra Hippmanna. Skladatel se narodil v roce 1893 v Čáslavi, v rodině pokladníka vrdovského cukrovaru. Po základní škole nastoupil na čáslavské gymnázium, kde patřil k nejlepším žákům. V roce 1907 se celá rodina přestěhovala do dvojobce Vrdy – Bučice a právě zde ho místní farář Jan Limberský přivedl k hudbě. Další vliv na jeho hudební vývoj měl ředitel čáslavského kůru Josef Malý. Po přestěhování do Prahy se stal žákem Adolfa Mikše, v Praze 16. března 1974 zemřel. Od dvacátých let minulého století doprovázel na klavír Emu Destinnovou, psal mnoho hudebních textů, fejetonů a hudebních kritik do různých časopisů. V roce 1940 založil v Čáslavi „Čáslavské hudební středy“ a v témže roce zřídil pod patronací starosty Jana Spáčila „Dusíkův ústav pro výzkum a pěstování české hudební kultury v Čáslavi“.

Vliv na jeho další tvorbu mělo přátelství s Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Seifertem a Leošem Janáčkem. Hudební tvorba Hippmanna je rozsáhlá. Komponoval skladby pro klavír, housle, flétnu, violu, violoncello, nechával se ovlivňovat především lidovou tvorbou. Nejvýznamnějším dílem, kterým vyjářil svůj vztah k rodišti je Čáslavská suita, opus 11 pro dechový kvintet. Cyklus se skládá z těchto částí: Zahradní preludium, V kostelíčku sv. Alžběty, Tatínek zpíval, Pochodem na Kalabousek a Valčík ve Vodrantech. Hippmann je paradoxně známější v západní Evropě než ve své rodné Čáslavi.

Dostat znovu do povědomí tohoto zapomenutého skladatele se s velkým úsilím pokouší čáslavská rodačka Jana Radilová, za což jí patří poděkování. Jana Radilová k tomu dodává: „Velkým potěšením by pro mne bylo, kdyby se tento skladatel a publicista dostal do povědomí publika a jeho díla se opět mohla rozeznít na koncertních pódiích“.

Vladimír Havlíček

Jan Satorie, čáslavský armádní generál

6. dubna 2015 jsme si připomněli třicet roků od úmrtí dnes již téměř zapomenutého čáslavského armádního generála, hrdiny Karpatsko – Dukelsko operace, Jana Satorieho. Symbolicky tak můžeme oslavit sedmdesáté výročí od ukončení druhé světové války, největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva.

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945″, z archivu autora, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka, ale především ze sbírek Městského muzea v Čáslavi. Díky laskavosti a vstřícnosti doktorky Drahomíry Novákové z čáslavského muzea tak budou zveřejněny dosud nepublikované fotografie generála Satorieho.

Jan Satorie se narodil 1.6.1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem (často jsou mylně uváděny Podmokly). Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914.

Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil se bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil. Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4.8.1920.

V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy.

Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála. Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret (dříve ulice Pionýrů), naproti dnešnímu sídlu Junáka. Byl jedním z mála armádních generálů v naší republice, jediným, který žil v Čáslavi. Zemřel 6.4.1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež.

Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13.5.1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30.4.1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29.8.1940, zaslaného prezidentovi E. Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožni konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinském režimu těžko, vzpomeňme na zinscenovaný monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským, bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky a vzpomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok byl popraven. V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení.

Hodnotit působení Jana Satorieho v době normalizce není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že potomci našich osvoboditelů z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty s ruskými spolubojovníky z druhé světové války, nebyl k tomu důvod.

Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, možná byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil, naopak pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu. Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje nemluvíme ve střední a východní Evropě německy, ale česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky …….

Vladimír Havlíček